.

Norimberk: od piva v Praze do neznámo kam...

18. 03. 2017 13:31

Je něco málo po osmé hodině. Sedím s Jindrou (se svým bratránkem) na Letný a máme v sobě druhej třetí kousek. Sluníčko zapadá a v Praze se pomalu začínají rozsvicet světla. Léto jak má bejt.

"Někam bych jel," říkám jen tak mimochodem, ale myslím zcela vážně.

"Já taky"

"Co kdybysme šli na Florenc a jeli prostě prvním busem, kterej pojede do zahraničí?"

Slovo dalo slovo. Dopili jsme pivo. Doma jsme si vyzvedli mikinu a šli jsme koupit jízdenky.

"Dobrý den, prosím vás, jakej jede teďka nejdřív bus někam do zahraničí?"

"No to, záleží kam chcete"

"Nám je to jedno"

"Jak jedno? Musíte mi říct místo, kam chcete jet!"

"Rozumějte. My si prostě někam chceme vyrazit"

Začla něco datlovat do počítače. Možná nás paní konečně pochopila.

To jsme ještě netušili, jakej osud nám určí

 

"Za dvacet minut to jede do Amsterdamu. Za tři tísce."

"Hmm, to je drahý, co další?"

"Za hodinu do Norimberka."

"Jo, proč ne. Za kolik?"

"Osm set zpáteční"

"To je taky zbytečně drahý. Tak nám dejte jenom jednosměrnou."

"Dobře tak to bude za čtyři sta!"

Dojdeme si na záchod, koupíme si něco k večeři a zanedlouho nastupujeme do autobusu Eurolines.

Kdo ví, kam to jedeme – fontánka uprostřed náměstí – kterou za pár hodin uvidíme. Není v ní trochu narváno?!

 

Zapomněli jsme se podívat, jak dlouho vlastně pojedeme. Ale už nám to bylo jedno. Bylo jedenáct. Zvlášť po tom pivu jsme byli příjemně unaveni.

Neměli jsme s sebou dokonce ani jediný euro.

Někdy okolo třetí ranní se v autobuse rozsvítily světla a my byli na místě!

první fotka

 

Teprve teď mi vlastně došlo, co všechno se stalo. Jsem absolutně nevyspalej, nemáme eura, nemáme mapu, nemáme ponětí, kde jsme a co se v Norimberku dá dělat a vidět. Nemáme nic. Ani zpáteční spoj.

druhá fotka

 

Šli jsme se kouknout na nádraží na vlaky. Druhá třída do Prahy asi za 1300 Kč- V hale je i internet. Autobus mi to ten den ale žádný nenašlo. Naštěstí jsem našel okolo jedný hodiny odpoledne možnost spolujízdy přes BlaBlaCar. Píšu mu zprávu a odpojuju se z internetu. Jdeme do centra.

hradby okolo města

 

Město je prázdný a tichý. Jak pak by ne ve čtyři ráno? 

V klidu si všechno projdeme, uděláme si pár fotek, pokocháme se nepůvodníma původníma hradbama a při svítání začneme pociťovat únavu.

asi třetí fotka myslím

 

no, z hradu ten výhled celkem ujde, ale když to srovnám s tím výletem na Kokořín...

Kolem jedenáctý hodiny najdeme mekáč a připojujeme se na wifi, abychom zjistili, jak je na tom náš BlaBlaZachránce.

Žádná odpověď. 

Trochu dřímeme na stole. Město už jsme viděli. Chceme domů.

aspoň že hospodu tu maj!

 

Když ani za hodinu od něj nebyla žádná reakce, rozhodli jsme se vyrazit na místo srazu napsané v aplikaci a doufat, že se tam třeba někde potkáme. Věděli jsme sice značku auta, ale na parkovišti, odkud měl údajně odjíždět, bylo takovýchto aut hodně.

Nepotkali jsme se.

jsme v hajzlu!

 

Vrátili jsme se zpátky do mekáče a po připojení zjistili, že na zprávu vůbec nezareagoval.

"Tak jedeme domů stopem. Co nám zbejvá?"

Našli jsme čtvrtku a na ní píšeme jednoslovnou instrukci pro potenciální zastavší vozidla.

na první pohled nezajímavé

 

na druhý pohled vstup do metra?!

 

Jdeme na středně rušnou silnici, která vede ven z města. Po chvíli nás jeden mladej kluk hodí o kus dál na nájezd na dálnici na Plzeň.

Tam jsme ale skejsli tak přes hodinu.

nene, ani tenhle nezastavil :-)

 

Konečně nám zastavilo auto. Turek ve středních letech a umí jen německy s tureckým přízvukem. No jejda. Ale nějak se spolu bavíme.

Vyhazuje nás na sjezdu, ale přiliš brzo, takže jsme se ocitli bezprizorně na dálnici.

Třeba nám někdo zastaví.

Najde se nějakej blázen, co to riskne na krajnici?

 

Po hodině divných výrazů ve tváři, blikání a semtam i troubení přijíždí německá Polizei.

"Třeba to nebude kvůli nám."

Bylo.

Prohledali nás od hlavy k patě. Dokonce mi koukali i do peněženky a dvakrát se mě ptali na zbraně. Zas tak jsem ale opálenej nebyl. :-))

Dovezli nás na nejblížší odpočívadlo. Řádně nám domluvili, ale byli hodní a žádnej blok nezačali vypisovat.

I trochu těch Benátek v Norimberku bylo

 

Na odpočívadle jsme si vyhlídli auto s českou SPZ. Snad bychom už mohli dojet až za hranice. Po chvíli čumění do prázdný Škodovky přišla majitelka ze záchodu a trochu přiměřeně a lehce v šoku si nás prohlížela. 

Přemluvili jsme ji, ať nás vezme s sebou.

"Tak já vás vezmu, ale kdyby se to dozvěděla dcera, tak ta by mi vyčetla, jak jsem nezodpovědná"

Ještě než se dohodnem, kde budeme sedět, tak nám stroze oznamuje:

"Jeden z vás si sedněte dopředu"

Nervózně se rozjede a neustále kontroluje Jindru v zrcátku. Asi je podezřelý, že jsme takoví kliďasové a ještě k tomu vypadáme jako slušní kluci.

Benátky v.2 – ta hnusnější verze

 

Před Plzní nám nabízí, že nás vyhodí na benzince.

"Noo, možná na nájezdu bysme byli radši"

"Na pumpě to máte lepší, můžete se tu někoho zeptat"

Nenaléháme.

Dáváme si, již na český, benzince časnou večeři. Sluníčko se sice ještě houpe na obloze, ale vypadá to, že nám zas tolik času nedává.

Hodina a půl, možná dvě hodiny a nic. Jsme pořád na benzince.

útěchou nám budiž tato kaplička pro zbloudilé

 

"Hele, do tý Plzně to není zas už tak daleko," prohlásí Jindra s mobilem v ruce, "tady je nějaká silnice, která vede až do centra.

Vydáváme se po ní.

Přestává bejt vedro.

Občas projede auto. Jedno za deset minut. Nikdo nás nebere.

Po hodině trajdání Jindra vytahuje mobil: "Ahá, sorry, mně to přišlo jako kousek, ale je to celkem asi dvanáct kiláků."

Zasmějeme se a pokračujeme dál.

Za horizontem už se odkrývá Plzeň – v tu chvíli se těším spíš do toho města než na půllitr zlatavého moku stejnojmenného názvu

 

Zanedlouho se dostaneme kamsi do periferie. Z kopce už je Plzeň vidět. 

Kolem nás projíždí nějakej linkovej autobus a staví na zastávce pár metrů od nás. Dobíháme ho.

"Dobrý den, jedete do Plzně?"

"No, samozřejmě"

Za deset patnáct minut tam jsme. No ještě bysme se trochu nachodili.

V trolejbusu si bezkontaktně kupujeme jízdenky (hmm, jsou napřed) a na vlakáči mám pocit, že se zase vracíme do normálního života.

Ve vlaku klimbáme. Mám pocit, že ten moment, co jsme seděli na Letný na pivu, se stal tak před týdnem.

Nicméně ty čtyři hodiny spánku v autobuse cestou do Norimberka rozhodně nebyly dostačující pro tohle neplánovaný dobrodružství.

Ulehám doma v posteli a přemejšlím nad tím, jak je to mládí – obzvlášť v teplém létě – tak bezstarostný.