.

Londýn: Arab, Thajec, Japonec v jednom pokoji

11. 03. 2016 11:00

Když mi jednou v šestnácti pověděla kamarádka o tom, že jela na dvě noci do Německa a nic za to neplatila, přišlo mi to jako sci-fi. Přišlo mi to jako něco super neuvěřitelnýho a hrozně jsem to chtěl zkusit taky. Proto jsem se vydal o rok a půl později o letních prázdninách se svým kamarádem na týden do Londýna. Nebyl jsem ještě tolik ostřílený a na spoustě věcí jsem zbytečně prodělal, ale tahle zkušenost mi otevřela úplně nové obzory a utvořila mi nový náhled na to, co vlastně může obnášet to cestování.

Nebudu vám tu vyprávět jak jsem šel kolem Big Benu směrem na Trafalgar a odtud se vydal směrem na Piccadilly, kde jsem si koupil fiš end čips... Spíš nastíním to neobvyklé, co můžete právě při "budget cestování" zažít.

eurotunel
pohled na vlaky přepravující vozidla v eurotunelu

Jako dopravní prostředek jsme zvolili autobus a jako společnost Student agency. Nebylo to špatný, nicméně dneska bych letěl raději letadlem. Jenže v tý době jsem si ještě myslel, že letadlo je výsadou bohatých. Ale to nic, stává se.


Michal před autobusem ve vlaku v tunelu :-D

Po víceméně probdělé cestě ve žlutém autobuse, kde celou noc vytrvale řvalo nějaké dítě, jsme se po příjezdu ocitli v centru města a mohli dojít až k místu hostitele pěšky, což bysme z letiště určitě nemohli.


A tadyyyy.... jsme nebydleli. :-D

Po zhruba hodinovém drncání s kufry po dlážděných chodnících jsme dorazili na adresu asi padesátiletého baptisty Richarda, v jehož domě jsme byli po zazvonění přivítáni a představeni spolubydlícím a dalším obyvatelům domu.


Jóó, tak tady už jsme ten týden strávili! :-) 

Cestu od autobusového nádraží jsme měli sice zadarmo , díky čemuž jsme si chválili naši spořivost, ale při vybalování obrovského kufru, kterým jsem se vybavil, jsem zjistil, že při našem hodinovém přesunu se mi jedno kolečko z kufru úplně oddělalo (a já si řikal, proč to šlo ke konci tak ztuha)!

Byli jsme provedeni spodním patrem domu, ve kterém byly dva pokoje pro hosty a malá kuchyňka. Richard nám všechno ochotně ukázal, vysvětlil a dal nám přečíst pravidla domu, které musíme dodržovat, chceme-li u něj bydlet zadarmo. Měli jsme u něj domluvené tři noci s tím, že se pak přesuneme k jinému hostiteli, nicméně u něj nebylo vlastně jisté, zda nás opravdu bude moct ubytovat.


Náš pokojíček – dvě matrace, klavír, knihovna a počítač k dispozici

Součástí pravidel například byla povinná účast na baptistické bohoslužbě nebo vypnutá wifi během neděle. Dále byla možnost chodit obden na pravidelný výklus do blízkého parku (v 7 hodin ráno!!!) nebo pravidelná společná snídaně v osm hodin ráno. Ranní výklus byl doslova jen výklus k parku, kde se začalo cvičit tak, jak nám Richard ukazoval. Na to, že mu bylo přes padesát tak měl elánu ažaž.


účast na ranních rozcvičkách byla hojná

Byl jsem rád, když řekl, že je konec a že jdeme na snídani, kterou nám připraví. Bylo milé, že jsme nemuseli snídani řešit a i když nám už ke konci trochu lezla i ušima, tak ta jeho pravidelná porridge přece jenom měla něco do sebe.


Zleva Michal, Miguel (z Mexika), Esteban (z Argentiny) a Richard zezadu :-)

Obědy jsme řešili formou "bageta z Prahy mazaná veselou krávou a se salámem", později když došla, tak naše mazadlo nahradila místní Laughing cow. Velkou příležitostí nakoupit potraviny bylo vždy zhruba půl hodiny před zavíračkou, kdy na potravinách, kterých se v Tescu chtěli zvlášť zbavit, nalepili žluté cedulky s cenou, která byla v jinak drahé zemi i pro nás občas směšná.


základní výbava na našem výletě

Dalším nákupním rájem byl Poundland, ve kterém jsme se objevovali snad každý den. Jinak jsme veškerý čas trávili venku. Měli jsme starýho průvodce Marco Polo, kde byly tři trasy s památkami, které jsme si postupně prošli. Velkou výhodou Londýna je ta, že když začne zrovna pršet (a to se může stát i několikrát do dne), můžete se schovat v nějakém z muzeí či galerií, jejichž většina má vstup zdarma.

Dalším tipem, jak můžete přijít k jídlu v Londýně zadarmo, na který jsme během našich toulek přišli, je ten, že když půjdete kolem Mekáče, kouknete se dovnitř do odkládacího boxu. Občas jsme tam zahlédli poklady a nemohli jsme tam přece nechat netknuté hranolky nebo jeden velkej kus masa. :-D V centru Londýna je to jiné než u nás. Žádní bezdomovci vás tam obtěžovat nebudou, a tak i proto zřejmě neuklízejí tyto zbytky z odkládacích boxů tak často jako v Praze.


Tuhle svačinu jsem si ale obstaral za peníze :-D Za mnou Museum of London – jen tak mimochodem

Pokud jste trochu v duši hazardní hráč, tak skvělou věcí, kterou v průvodci také nenajdete, je návštěva Casina Empire na Leicester Square, které svou velikostí trochu připomíná taková kasina, jaká znáte z filmů. Bohužel při rychlém pokusu o fotku, nás hnedka (černí) ochránci kasina důrazně okřikli, takže nemáme žádný důkaz, že jsme zde skutečně byli. :-D Nicméně konal se zde několikrát například prestižní turnaj v rámci evropské série WSOPE!

Jeden večer jsme strávili společně s Richardem a Estebanem z Argentiny (který přijel na krátký pobyt do Londýna za stejným účelem jako my) při hraní Scrabble. I když si Richard vždycky svůj celkovej počet bodů vydělil dvěma, stejně ho bylo těžký porazit.

Jak název článku napovídá, pokoj pro hosty byl stále vytížený a jeho obsazení bylo den ode dne jiné. Většinu nocí tam s námi trávil Argentinec Esteban (což je vlastně v překladu stejné jméno jako moje), ale jednu noc se stalo, že přijel k Richardovi na přespaní Američan a Thajec. Na první pohled to zní jako noční můra (a my to viděli stejně), ale nakonec jsme oba zjistili, že to je vlastně to nejlepší, co si z Londýna odvážíme.

Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých informací, a hlavně jsme od každého z nich dostali pozvánku na přespání. Je skvělej pocit vědět, že na druhý straně zeměkoule je někdo, kdo vás rád ubytuje, až někdy pojedete okolo.


elegantně připravená sváča v Hyde Parku :-D


vyhodili nás z placených lehátek, tak aspoň lavička


Hydepark a okolí

Ve čtvrtek jsme se připojili do místního běžeckého NIKE [najky:] kroužku, který nám zprostředkoval krásný běh podél řeky ve skupině nadšenců a taktéž "for free" jsme si užili krásné intenzivní dvě hodinky s trenérem.


schválně, jestli nás najdete :-)

Protože se náš druhý hostitel ozval příliš pozdě, a taky byl ve vzdálenosti od centra o hodně delší, než v jaké jsme byli my, a tak jsme se dohodli, že další tři noci nás Richard nechá za £30 u něj doma, což byla v tu chvíli pro nás ta nejvýhodnější možnost, jakou jsme v dané chvíli měli. Ostatně to bychom projezdili metrem, takhle jsme chodili pěšky. Hlavně jsme si už trochu u Ričího zvykli. Také jsme aspoň nepřišli o naše mezinárodní kamarády :-)



sedět v double-deckeru v horním patře úplně vepředu? nejlepší zážitek!

Když přišla neděle večer, začalo to bejt zajímavý. Dostavili jsme se na slíbenou večerní bohoslužbu, ale ještě předtím na Studentský čaj o páté. Byla to ve skutečnosti jenom taková pastička pro kacíře, pohany nebo katolíky, ke kterým se my řadíme. I když jsme také křesťany, myslel jsem, že mě tam na místě zbijou a pověsí na kříž vedle Ježíše, kterýho měli v každý místnosti, pokud se po jejich násilné agitaci nepřidám k nim!!! 

Zkuste si být v pohodě, když si přijdete na poklidnou čajovou půlhodinku a místo toho si k vám přisedne mohutnej černoch, kterej na vás začne útočit v jazyce, ve kterým jste rádi, když se vyžvejknete na pokladně u kasy (umím anglicky trochu líp, ale takhle to zní vtipně).

I poté z bohoslužby, která následovala, se mi ježily chlupy na nohou. Promluva hlavního pastora zněla jako varovná výstraha před apokalypsou a lid křičící amen za každým slovem, to jenom dokresloval.


já u soudu

Náš pobyt jsme zakončili outdoor party v parku (jenom my dva) s pivem a kebabem od nonstop Araba.


Michal s policajtkou před St. Paul's Cathedral


moje nejoblíbenější stanice metra!!! :-D


Tip na výhled zdarma: 7. patro galerie Tate Modern

Kvůli "krátké" zastávce v Poundlandu jsme málem nestihli zpáteční autobus do Prahy, ale vše nakonec klaplo. Sice jsme už nestihli vrátit londýnskou lítačku Oyster card a museli jsme si vyslechnout spousty nadávek na naší osobu od stewardky, ale pak jsme se pohodlně usadili, objednali si každej tři plechovky piva a po dlouhém klimbu, jsme se probudili ráno v Praze.

Celý výlet nás stál zhruba 5 tisíc korun. Není to na týden se vším všudy špatná cena, ale v dalších příspěvcích uvidíte, že to jde srazit o hodně víc.


Brzy ráno už zase zpět na Florenci – já, Michal a ... kdo to kurňa je?!!!!